Přestože jsem již pár dní zpět v Čechách, rozhodla jsem se napsat tento článek pro ty z vás, kdo v nejbližší době nebudete mít šanci vidět mě a mé fotky osobně. V lednu jsme měli na koleji omezený přístup k internetu (limit na přenesená data), proto jsem tento článek nenapsala již dávno. No a popravdě se mi také nechtělo trávit poslední dny ve Vídni u počítače, pokud jsem zrovna nemusela 
.
V lednu jsem dostala novou kolej. Stěhovat jsem se musela, jelikož jsem na staré koleji měla nahlášený původní pobyt jen do Vánoc (o leden jsem si stáž prodloužila). Moje nová kolej se již nenacházela ve čtvrti mrakodrapů, nebyla zdaleka tak luxusní jako kolej původní, za kolejí jsem neměla park s jezerem a trasami na běhání a z okna místo výhledu na půl Vídně jsem koukala do maličkého dvora mezi budovami, díky čemuž sluníčko do pokoje nezasvítilo, jak byl den dlouhý...
ALE... nová kolej se nacházela přímo v centru města, na Schottentoru, deset minut cesty od školy! Před kolejí mi stavěly desítky různých spojů - jedna linka metra, spoustu tramvají a snad polovina nočních busů, které ve Vídni vůbec jezdí. Díky centrální poloze však veřejnou dopravu nebylo nutné příliš často používat. Většina míst, kam jsem se potřebovala dostat, byla v dosahu pěší chůze, popř. v dojezdu citybiků což je místní veřejná cyklodoprava (více o citybicích viz dále). Člověk, který byl tři měsíce nucen dojíždět do centra z Wienerbergu, najednou nechápal, v jakém ráji se to ocitnul .
To však zdaleka nebylo vše. S novou kolejí jsem získala i nové spolubydlící. Na rozdíl od těch předchozích byly v mém věku - slovinka Urška, studující práva, a pravá černoška Flora z Kamerunu, doktorandka v oboru biologie. Urška mluvila dobře německy, Flora jen anglicky nebo francouzky. Lepší spolubydlící jsem si snad nemohla přát, s oběma byla legrace a každý den jsem se ze školy doslova těšila domů, až je zase uvidím .
Mimo malé kuchyňky, kterou jsme měli v naší buňce (viz předchozí obrázek) byla součástí každého patra i velká kuchyně, vybavená sporáky, mikrovlnkami, troubou, skromnými zásobami a nádobím, ale také...
...koženou sedací soupravou a televizí...
...a samozřejmě spoustou stolů a židlí. Společné kuchyně nesloužily pouze k vaření, ale i k pořádání různých party, večírků a mnou organizovaných mafií. Člověk se tak poměrně rychle seznámil s ostatními spolubydlícími na celé koleji. Další výhoda nové koleje oproti staré. A to nejneuvěřitelnější nakonec: nájem v jednolůžkovém pokoji na této nové koleji přes všechny své výhody a úžasnou polohu stál o 100 euro méně než byl nájem za jedno místo na Wienerbergské koleji v dvojlůžkovém pokoji!!! Dodnes nechápu
Ulice před kolejí. Přes svoji centrální polohu byl v bezprostředním okolí koleje krásný klid.
Votivskirche. Bydlela jsem hned za tímto krásným kostelem...
..a na metro chodila tímto parkem. Ve Vídni narazíte na zelené parky na každém kroku. Oproti tomu si nepamatuji, že bych někdy ve Vídni viděla ulici ucpanou auty... závidím obyvatelům Vídně jejich životní prostředí. Budeme na tom někdy v Plzni alespoň z poloviny tak dobře jako tady? 
Ono s tím zřejmě souvisí i to, že za celé čtyři měsíce jsem ve Vídni nepotkala člověka, který by do práce jezdil autem. Už vůbec ne z jednoho konce Vídně na druhý. Také se tam málokdy stane, že si v tramvaji nemáte kam sednout. Bohužel, máme ještě co dohánět...
ALE... nová kolej se nacházela přímo v centru města, na Schottentoru, deset minut cesty od školy! Před kolejí mi stavěly desítky různých spojů - jedna linka metra, spoustu tramvají a snad polovina nočních busů, které ve Vídni vůbec jezdí. Díky centrální poloze však veřejnou dopravu nebylo nutné příliš často používat. Většina míst, kam jsem se potřebovala dostat, byla v dosahu pěší chůze, popř. v dojezdu citybiků což je místní veřejná cyklodoprava
To však zdaleka nebylo vše. S novou kolejí jsem získala i nové spolubydlící. Na rozdíl od těch předchozích byly v mém věku - slovinka Urška, studující práva, a pravá černoška Flora z Kamerunu, doktorandka v oboru biologie. Urška mluvila dobře německy, Flora jen anglicky nebo francouzky. Lepší spolubydlící jsem si snad nemohla přát, s oběma byla legrace a každý den jsem se ze školy doslova těšila domů, až je zase uvidím
Mimo malé kuchyňky, kterou jsme měli v naší buňce (viz předchozí obrázek) byla součástí každého patra i velká kuchyně, vybavená sporáky, mikrovlnkami, troubou, skromnými zásobami a nádobím, ale také...
...koženou sedací soupravou a televizí
...a samozřejmě spoustou stolů a židlí. Společné kuchyně nesloužily pouze k vaření, ale i k pořádání různých party, večírků a mnou organizovaných mafií
Ulice před kolejí. Přes svoji centrální polohu byl v bezprostředním okolí koleje krásný klid.
Votivskirche. Bydlela jsem hned za tímto krásným kostelem...
..a na metro chodila tímto parkem
Ono s tím zřejmě souvisí i to, že za celé čtyři měsíce jsem ve Vídni nepotkala člověka, který by do práce jezdil autem. Už vůbec ne z jednoho konce Vídně na druhý. Také se tam málokdy stane, že si v tramvaji nemáte kam sednout. Bohužel, máme ještě co dohánět...